Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když AMARANTHE v roce 2011 vydali svou prvotinu, objevily se jako obvykle tři různé tábory. Tomu největšímu to bylo jedno, část byla potěšena svěžím pop-metalovým větrem a pak tu byla frakce, která jim nemohla přijít na jméno (eufemisticky řečeno). Přitom kapela vlastně nepřišla s ničím novým, pouze zkombinovala již provařené elementy. Hitové písně, diskotéková elektronika a trojice zpěváků, vybraných poměrně chytře. Trio kráska, krasavec a zvíře bylo sestaveno ze zkušených hlasů. Elize Ryd se na metalové scéně pohybovala už delší dobu a ve známost vešla spoluprací s KAMELOT. Nebýt shody náhod, že ve stejnou dobu byla na volné noze i Floor Jansen, mohla být její kariéra mnohem zářivější (nakonec za uvolněnou Anette i krátce zaskakovala na turné NIGHTWISH). Ani Jake E a Andreas Solveström nováčci nebyli.
Součástí image byla i akční videa, ale těch jsme už v minulosti také viděli spoustu. Vlastně dodnes nevím, čím se provinili u třetí skupiny. Ono je to už jedno, protože své právo na existenci obhájili soustavným koncertováním a vydáváním nového obsahu. Kytarista Olof Mörck, hlavní postava skupiny, měl ve směrování od počátku jasno, ač ne vždy jeho prsty zapisovaly do notového papíru rádiové hity, držel se své hudební vize a k žánrovým posunům se neměl. Debut byl super, „The Nexus“ byl v těsném závěsu, pak už ale čím dál víc materiálu na albech zabírala vata. Následovaly personální obměny, odešel i zpěvák Jake E, druhá hlavní postava uskupení. Naštěstí dodnes zůstala Elize coby hlavní vokální tahoun a na posledních deskách i spoluautor všech skladeb. Současná už ustálená sestava (byť nastala výměna na pozici bručouna) tak po čtyřech letech přišla s novým materiálem.
Poslední desky jsem kolem sebe většinou nechal jen příjemně uplynout, mnohdy se značným zpožděním. Ne však „The Catalyst“. Na ten mě upozornil pochvalný (!!!) shout od kolegy Darkmoora. Čtěte shouty! Aktuální počin má drive prvních dvou desek, je nacpaný hitovými melodiemi a poslech se za celou dobu výrazně nezadrhne na nějakém hluchém místě. Na albu je nově zpěvák Mikael Sehlin pro extrémní vokály. Se svými předchůdci sdílí podobné zabarvení hlasu i úděl nahrávače pro hlavní hvězdu. To v kontextu celého alba ale není ke škodě, Elize se za ty roky vyzpívala a na „The Catalyst“ je radost jí poslouchat.
Na dvanáctce nových skladeb se zvolnění tempa dočkáme jen výjimečně. Odpálí to titulní „The Catalyst“. „Insatiable“ se blýskne s pěkným pochodovým rytmem. V následném singlu „Damnation Flame“, jedné z těch nejpovedenějších skladeb, co jsem od nich slyšel, vytahuje Elize své hlasivky až k hranicím slyšitelnosti. V polovině je cajdák „Stay A Little While“, variace na „Amaranthine“ z jejich prvotiny. Dále se pokračuje opět v rychlém tempu v „Ecstasy“ nebo „Resistance“. Závěrečný singl „Find Life“ je už méně výrazným momentem. Celkově vzato jim ten jejich žánrový mišmaš stále funguje a šlape. A jak už bylo řečeno, po několika nevýrazných deskách je to konečně album, které udrží pozornost skoro po celou stopáž. Ale nepřechvalme, přeci jenom se tu točíme stále dokola na těch samých schématech.
AMARANTHE oprášili svůj potenciál a rozhodně ještě stojí za pozornost. Vše, co bylo dobré na prvních dvou deskách, najdeme i na „The Catalyst“, nic míň, ale ani nic víc.
Pop-metal ve své snad nejpodbízivější formě. Hledání chytlavých melodií se ale povedlo a hodně často je to taková metalová diskotéka, třeba za refrén v "Outer Dimensions" by se nemusela stydět ani taková ABBA. Ale jak už napsal kolega Darkmoor v shoutu, Elise Ryd zpívá parádně.
17. dubna 2024
Darkmoor
7 / 10
Po hlušších albech se překvapivě povedlo sestavit slušnou hitovou sestavu písní. Pokud vám ale doteď vadili, budou vám vadit dál.
19. března 2024
ZE SHOUTBOX-u
Manatar
Po sérii nevýrazných alb našla kapela ztracenou formu. Jasně, pokračují v zaběhnutých schématech, ale „The Catalyst“ má drive, který jsem u AMARANTHE od dob „The Nexus“ neslyšel.
Středa, 13. března 2024
Darkmoor
Můžeme jim vyčítat kalkul, tvorbu, která se od prvního alba nikam neposunula, ale soudě dle úspěchu jim to prostě vychází. Novinková kolekce má navíc dostatek hitových míst, takže nakonec příjemných 40 minut poslechu. Navíc Elise Ryd zpívá prostě parádně.
Je to úplne posledný album THE CURE? Dôstojnejší odchod si neviem predstaviť. Spočiatku nenápadný album si ma postupne omotal melancholickou atmosférou. Hustý oblak hmly, z ktorej sa mi nechce hľadať cestu von. ,,Disintegration" pre toto desaťročie.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.